Zoidberg Mlok

Zoidmlogovy stránky

Nabídka:

Hlavní strana
Všechny zprávy

A zde je několik způsobů, jak kontaktovat mou osobu:

Moje Jabber ID: zoidmlog@jabbim.cz
Můj e-mail: zoidhock(zavináč)quick.cz
Můj web: právě se na něj díváte :)

Zde je několik relevantních odkazů, které všem doporučuji navštívit:

Wiki na téma Jabber - pro všechny, kterým toto slovo nic neříká
Nejlepší blog o warezu
Kamarádovy osobní stránky
Zajímavý projekt pro náruživé posluchače hudby
Web neotřelé alternativní rockové kapely

Není něco v pořádku?

Pokud se Vám tato stránka nezdá býti v pořádku, pak je s nejvyšší pravděpodobností na vině Váš internetový prohlížeč (patrně MSIE). Pro bezchybné zobrazení příště zkuste opravdu kvalitní prohlížeč, např Mozilla Firefox.


Jak si vedu na last.fm:

Last.fm stats

Úvodem:

Vítejte na Zoidmlogových osobních stránkách!

Neberte jejich obsah vážně - je to pouze malý úlet ve volném čase. Předem podotýkám, že nejsem žádný IT odborník, a proto omluvte všechny technické nedostatky, potažmo i designerské prohřešky všeho druhu. Nehleďte prosím na věcný obsah kriticky, pokud se Vám líbí, řekněte o tomto místě přátelům, pokud ne, jednoduše jděte dál. Bohužel zde zatím není mnoho k vidění, neboť stránky jsou právě ve vývoji. Tématicky doposud nejsou nijak omezeny, což se ovšem může časem změnit. Snad se časem zlepší i mé tvůrčí schopnosti, abych se za provedení nemusel stydět :)

Aktuálně:

Svět se mění a my s ním

Možná si ještě pamatujete tenhle lehce profláknutý reklamní slogan. To, co se chystáte zrovna přečíst, se nijak netýká onoho šotu, a už vůbec nemá nic společného se společností, která si jej objednala. Pokusím se zamyslet čistě nad významem věty jako takové.

„Svět se mění...“

Nedovedu si vybavit ani jednoho člověka, který by tohle popřel. Naše zeměkoule rotuje jako splašená káča a nic nenasvědčuje tomu, že by chtěla v dohledné době zpomalit, ba naopak, každým dnem šplhá křivka změn do dalších pater tohohle úděsného grafu. Na takové monstrum se dneska hodí už asi jen toaleťák, a zdá se mi, že spoustě lidem už dochází, nebo dokonce došel a v ruce nemají nic než kartonová trubka. Jít s dobou sice jde, ale jde to z tuha a nejde to donekonečna, každý máme asi svůj strop, a když o něj trkneme hlavou je konec. Někdo se v marném zápase ještě sehne, zoufalci se budou i plazit, ale v konečném důsledku se všichni jednou zastavíme. Svět za oknem kupé tohohle splašeného vlaku prostě najednou utíká tak rychle, že je nemožné sledovat krajinu. Stromy, auta i lidská obydlí se promění v nezřetelné barevné čmouhy a my zůstaneme tiše sedět a tupě zírat do dáli. Nikomu se do toho nechce, kdekdo si to ani nepřipouští, ale jednou prostě vypneme, přijde čas a naplní se naše datum spotřeby. Tak už to prostě bývá. Smutné je, že v dnešní době to bývá mnohem dříve, a není to tím, že by následující generace měly nějakou vadu zraku, jen ten vlak se řítí čím dál vyšší rychlostí.

Co mají společného mobily a mléčné zuby

Za všechno malý příklad. Žijeme v době informačních technologií, v době, kdy se informace šíří z jednoho konce glóbu na druhý v zlomku okamžiku. Mobily, počítače a internet prodělaly za velmi krátkou dobu opravdovou revoluci. Když říkám velmi krátkou, myslím tím extrémně krátkou. Když říkám revoluci, myslím tím doopravdy velkou revoluci, ne jako velkou říjnovou revoluci, ani ne jako velkou francouzskou revoluci. Představte si, pokud to vaše fantazie dovolí, třeba jeskynní muže, kteří by si ráno ulovili a opekli antilopu a večer by nastoupili do své rakety a vznesli na oběžnou dráhu k ISS. A teď si to dáme dohromady s realitou. Pamatujete si ještě Windows 95, či nedejbože stařičký DOS? Kdo by si nepamatoval ty tvrdohlavé modré obrazovky, co se každou chvíli cpaly na monitor. Vzpomínáte si na svůj první mobil? Jasně, že jo, vždyť to není tak dávno. Kdyby tyhle šikovné bezdrátové věcičky procházely vývojem jako lidé, nejspíš mu teď vypadávají zoubky. A vzpomínáte si, jak byl těžký, kolik měl na displeji barev, rozlišení fotoaparátu, velikost pamětí, výdrž baterie atd.? Já ano – hodně, jednu, 0x0, pár kilobytů, kupodivu docela dlouho... A dnes. Asi si o mně pomyslíte něco škaredého, ale můj dnešní mobil, sic není to tentýž model, má svými specifikacemi k tomu původnímu docela blízko. Nejsem totiž náročný, aspoň co se tohohle typu zboží týče. Ale vsadím se, že drtivá většina populace na tom bude poněkud jinak. Mobily totiž kromě své primární - čistě komunikační funkce získaly mnoho funkcí podružných, které však mnoho z nás vnímá jako mnohem důležitější. Staly se databankou, kalendářem i budíkem v jednom, jsou svého druhu módním doplňkem, obsahují multimédia všeho druhu – od mp3 a video přehrávačů přes fotoaparáty po rádiové a televizní přijímače, o prohlížení internetu a chatování ani nemluvě. Ale co je nejdůležitější, staly se měřítkem společenského postavení. Nerad to přiznávám, ale občas mám trochu problém přenést se přes udivené grimasy okolí, když tu svojí „ledničku“ vytáhnu z kapsy (ale jo, opravdu se tam vejde). Čím to je? Můj názor? Je to jednoduché – nové modely se na trhu objevují takřka každou vteřinu. Jen ten, kdo má dostatečný kapitál a přitom se v tomto odvětví dobře orientuje, má vždy v ruce to nejlepší, co je k dostání. Co ale žene kupředu ten zatraceně rychlý vývoj? Ještě jednodušší: snaha lidí být vždy o krok vepředu a potažmo tedy vysoká poptávka. A takhle je to dneska se vším. A bude hůř...

Zákony termodynamiky

Rozebrali jsme zběžně to absurdní perpetuum mobile. Příliš povrchně na to, abychom se dopátrali nějaké hlubší příčiny, přesto dost hluboko na to, abychom se nad tím zamysleli a mohli postoupit dál. Kamže to chceme dojít? V klidu seďte a čtěte, hned se vám budu zase věnovat.

„... a my s ním“

Když se svět tolik mění, rotuje, osciluje, preceduje a dělá bůhvíjaké psí kusy, jen ne a ne stát chvilku v klidu na místě, kam zapadáme my? Nevím jak jste na tom vy, ale já se cítím tak nějak nesvůj, připadám si asi jako zoufalec, co běží za hustého deště, cákaje kolem sebe na všechny strany, jelikož při tom všem se pochopitelně nedívá pod nohy, a dere se proti silným nárazům nepříjemného severáku ve snaze dohonit rozjíždějící se Pendolino , než zakopne a upadne do bláta na konci nástupiště (na chvíli zapomeňte na to, že nechytit Pendolino se kvůli těm ustavičným zpožděním vážně nedá).

Máte rádi ryby?

Ptáte se proč běžím? Protože v tom vlaku je všechno. Není to sice cíl, ale je to jediná cesta, jak dokázat to, co chci dokázat. Pro názornost – v cílové stanici na mě čeká nebezpečně hezká žena, moje vysněná práce a kolem toho vše, co jsem kdy chtěl mít – nějaká silná čtyři kola německé výroby se sympatickou trojcípou hvězdou na přední masce, opravdu kvalitní domácí kino s třímetrovou úhlopříčkou a třináctikanálovým audiem, pak nějaké to pécé s několika terahertzy a petabyty a samozřejmě moderně zařízený domeček s trojgaráží, kam bych nastrkal všechno to haraburdí. Na druhé straně, co je pro mě ta louže bláta, v které jisto jistě skončím, ať už chci nebo ne? Život osamotě a bez lásky, život ztroskotance, co místo velkých činů má akorát velké písmo na blogu, život bez všech těch výdobytků moderní civilizace... To všechno závisí na tom, jak dalece jsme schopni jít s dobou, splynout s tou rozbouřenou řekou, najít si v tom chaosu svůj vlastní proud, modlíce se přitom, abychom neskončili v bezejmenném slepém rameni. Ovšem, jde to i jinak. Například takoví lososi – vzepřou se tomu proudu a plují navzdory všem zpátky k pramenům. Jenže tohle je divná řeka, čím jsme dál po proudu, tím je tok prudší a jedovatější. Čekáme na klidnou deltu, ale ta nepřichází, místo toho ještě více jezů a vírů, jež nás strhávají ke dnu, aby nás lapající po dechu vyplivly na pustý nehostinný břeh. To proto je v téhle řece lososů čím dál míň, jen málokdo má vážně tu sílu obrátit. Ti ostatní si na ně hrají, přitom plavou s proudem v hejnech jako sardinky. Nakonec stejně podlehneme, tak proč se nenechat unášet... A co lososi, kam ti doplují? Nevím, tahle místa znají jen oni.

Z Těšína vyjíždí vlaky co čtvrthodinu...

Něco mi tu nesedí. Proč chci vůbec jet tím Pendolinem? Co mě tak láká na cílové stanici? Hromada plechově-křemíkového šrotu? Hmm, ne. Pěkně nalakovaná plechovka na pryžových kotoučích s pohodlným koženým polstrováním uvnitř. Jo, no vlastně ani ne... Dobře ohodnocená a společensky uznávaná práce. Určitě jo... i když, já nevím... Sexy kočka. No bez té ani ránu. Ale... Vždyť já ani nevím co chci, chci to vůbec já, nebo to chtějí všichni? Chci to, co ostatní, nebo jenom ostatní chtějí to, co chci i já? Když je to tak daleko a ten vlak jede tak rychle, má to vůbec cenu? Proč nepočkám na osobák? No jo, vždyť už tam nic nezbude. Tak vystoupím jinde, tam kde Pendolino nestaví. A co mě tam čeká? Rozhodně ne tolik, ale taky dost. Ale má to jednu nevýhodu. Lidé, co pojedou kolem rychlíkem, si vás budou dobírat, ti, co profičí v InterCity, budou ohrňovat nos a ti, co se mihnou v SuperCity, si vás pro jistotu ani nevšimnou. A co kdybych chtěl jet v opačném směru? Jo, tak tam už nic nejezdí, akorát tu máme jednu starou rezavou ruční drezínu, je to pěkná makačka, protože cesta je furt do kopce, možná ani nedojedete, ale když se vám to podaří, budete mít tady mezi druhým a pátým mezižebřím vlevo takový příjemný hřejivý pocit a nebude to angina pectoris. Ono je tam vážně hezky, a taky tam mají príma výhled dolů, na všechno to hemžení pod váma. To vám pak bude hej, že budete moct koukat na ty ubožáky z hůry. No vypadá to lákavě, ale nevím, jestli na to mám. No to už je čistě vaše věc, nikoho nenutíme nasedat do vlaku ani si to šlapat zpátky k pramenům, to už je ta, jak tomu vy lidi říkáte, svobodná volba...

Kolik koní máš pod kapotou ty?

Opravdu jsme se změnili. Na první pohled ano, lidé rozhodně nejsou, co bývali, ale uvnitř jsou pořád stejní. Pořád nás žene stejný motor, třebaže mu lejeme čím dál víc oktanů a čím dál víc šlapeme na pedál. Otáčky už pomalu jdou do červeného, ale zatím si s tím nikdo hlavu neláme. Nevadí jim, že takhle zhuntovaný motor se nedožije ani první generálky, hlavně že si můžeme pořídit nové autorádio s empétrojkami, neony a spojlery, litá kola a nějaký ten stromeček. Přitom nám je jedno, že naše děti nebudou mít na co jezdit, že cestou rozmašírujeme kupu ježků, žabiček a bůhvíčeho ještě a rázně tak ukončíme jejich beztak zbytečný život, dá-li se to tak nazvat. Že jen málokdo dodržuje povinné zastávky na odpočívadlech je jasné všem, každý zastavuje jen na benzínkách, natankuje nakoupí zase nějaké blýskavé cetky a hned si to fičí zase dál. S notnou dávkou závisti a sentimentu si prohlížím staré fotografie, kdy se jezdilo maximálně 40km/h, z auta byl pěkný výhled do krajiny a místo startéru byla třeba klika. Člověk sice jezdil oklikou (chápejte, žádné dálnice), ale právě proto na své cestě z bodu A do bodu B, viděl, slyšel i cítil několikanásobně víc, než dnešní průměrný konzument.

Ach jo, doufám, že po tomhle pojedete zítra radši na kole, já teda určitě ano.

Všechny zprávy najdete zde.

A jen tak pro zajímavost - nějak takhle si mě představují spolužáci:

MLOG

Upozornění:

Na všechny texty na tomto webu se vztahují autorská práva. Jakékoli nakládání s těmito texty pro jiné než osobní účely je zakázáno. Uveřejnění v jiném médiu nebo na jiných stránkách je možné pouze se souhlasem autora.

Valid HTML 4.01 Transitional Valid CSS!